Čas od času mě přepadne pocit, který se nedá nijak zvlášť specifikovat, není ani dobrý, ani špatný, je prostě nijaký. Cítíme se strnulí a zaseklí, a to rozhodně příjemné není. V takových případech je nejlepší postupovat radikálně, protože ačkoliv necítíte nic, může to být poměrně vyčerpávající.

Nemůžu uvěřit, že za několik hodin začne rok 2018. Jsem si jistá, že těchto klišé už jste dneska slyšeli až příliš, nicméně já si nějaký krátký nostalgický odstaveček odpustit nedokážu.

Jak už jsem zmínila v minulém článku, ve kterém jsem sepsala sedmnáct rad a mouder, jež mi pomohly ve 2017 (článek zde), tento rok se mi zdál doopravdy skvělý, hlavně proto, že jsem získala zcela nový přístup k mnoha věcem. Co jsem ale neřekla, je, že hlavně jeho začátek byl téměř dokonalý. Plnila jsem všechna svá malá předsevzetí, jako například meditování každý den, psaní deníku (v jednu dobu dokonce několik druhů najednou!) a poměrně dobře se mi vedlo i v mém pokusu žít minimalisticky. Zhruba v druhé polovině roku nastal ale jakýsi zlom a od té doby se několik věcí začalo vracet zase do starých kolejí - těch špatných. Vybudovala jsem si silnou závislost na sociálních médiích a svém telefonu obecně, což zní docela komicky, a ač se to tak zdát nemusí, je to pro můj dosavadní duševně zdravý životní styl docela nebezpečné. Moje produktivita začala pokulhávat, lenost začala opět vzrůstat, svoje nové zvyky jsem zanedbávala taky.

Na druhou stranu jsem se v druhé polovině roku posunula intelektem (omlouvám se, těch klišé bude dneska ještě hodně). Získala jsem novou perspektivu třeba na několik kontroverznějších témat, například jsem se kompletně zbavila nepatrných tendencí k homofobii, rasismu, nebo nesmyslným předsudkům, které v sobě má, bohužel, většina Čechů, které znám, ale o tom už jsme mluvili ve článku "How Stereotypes Affect Us". To vše se zhruba od letošního podzimu začalo odrážet i na mém stylu psaní a za to vše jsem nejen vážně vděčná, ale i hrdá (cítím se trochu provinile za to, že tohle říkám, ale myslím to upřímně).

Abych to shrnula, přes všechno dobré i špatné jsem za rok 2017 opravdu ráda. Získala jsem spoustu krásných zážitků, z nichž bylo o několika z nich opravdu těžké připustit, že už jejich chvíle končí - tak trochu to takhle mám i s celým uplynulým rokem, ale je čas to nechat jít a taky se posunout na má předsevzetí a cíle, protože tohle začíná být nepříjemně hluboké.

Opouštění uplynulého roku a vstupování do nového je pokaždé úžasně osvěžující, ale také je mi za minulým rokem poněkud smutno. I když většina lidí tvrdí opak, pro mě byl 2017 skvělým rokem. Pravděpodobně asi prvním, kdy jsem byla vážně šťastná a sama se sebou spokojená. Myslím, že je to pro mě zatím ten nejzlomovější rok - ten, kdy jsem se nejvíc změnila jako člověk a kdy jsem získala novou, naprosto osvěžující perspektivu na nejrůznější témata. Naučila jsem se spoustu věcí a získala nespočet rad, které mi udělaly život lepším, a právě o sedmnáct z nich se s vámi podělím.

Vánoce naprosto zbožňuju, ale na druhou stranu s nimi přichází i nepříjemné věci, jako shánění dárků, přespříliš lidí na veřejných místech a hlavně se ve škole koná spousta zkoušek a testů, což pro nás většinou může znamenat jen jediné - stres a následné vyčerpání. I já sama jsem obětí tohoto všeho, naštěstí ale znám pár metod, jak se uklidnit a jak stres zmírnit. Jistě jste už většinu z nich někdy slyšeli, no tenhle článek bude sloužit jako připomínka, pro mě i pro vás, abychom zkrátka tolik nespěchali, protože to nakonec působí daleko víc škody než užitku.

Již ve vzdálenější minulosti jsem si začala všímat, že každá konverzace funguje na jednom a tom samém principu. Pokaždé tu jsou dvě role - talker a listener, přeložme to třeba jako vypravěč a posluchač. Vždycky mě zajímalo, proč mi občas dělá konverzování takový problém a proč pro některé je konverzování naopak přirozené, no po delším pozorování a troše vyhledávání jsem přišla na následující, čehož se, mimochodem, dá využít, aby byly vaše konverzace přirozenější.

Je konec listopadu a zatímco všichni ostatní už poslouchají vánoční hudbu a zahalují svá obydlí do vánočních světýlek, já ještě na Vánoce nemám ani pomyšlení, ačkoliv by bylo načase, alespoň co se dárků týče. Jakmile se přehoupne začátek prosince, ani se nenadějeme a Štědrý den bude tady. Při pomyšlení na to, kolik dárků musím sehnat/koupit/vyrobit se mě vždy zmocní lehký pocit nejistoty, no pokud to tak máte stejně, nebo pokud nemáte páru, kde s dárky začít, nebo čím vaše okolí vůbec obdarovat, mám tu pro vás pár zásad, kterými se při vybírání řídit.

Viděli jste někdy nějaký americký film, přednostně z prostředí střední školy? Většinou mají spíše povrchní dějové linie, ale nakonec skoro všechny pojednávají o konfliktech zplozenými stereotypy a škatulkováním, což je vlastně poměrně reálné a aktuální, a ještě dlouho bude. Je to to hlavní, co brzdí naši společnost, a je velmi těžké se toho zbavit. Proč se ale vlastně jedná o problém?

Sledujte můj myšlenkový pochod. Chvíli jsem přemýšlela, jak se vlastně takový stereotyp vytvoří a ustálí, a došla jsem k závěru, že je to vlastně docela prosté. Většině lidí přijde pohodlnější nic neměnit, zůstávat věrní již ustáleným zvyklostem a tradicím. Vytvoříme si několik desítek "typů lidí", přičemž každý z nich má svá vlastní osobnostní kritéria, a do nich pak zařazujeme lidi ze svého života. Na základě toho si tvoříme předsudky, aniž bychom se vůbec snažili se od námi vymyšlených stereotypů oprostit a zjistit něco víc.

Tam, kde žiju, je jednodušší a daleko příjemnější se nechat vést několika málo lidmi, kteří mají ve svém názoru jasno. Ti, co je následují, buď nějakým způsobem souhlasí, nebo je to prostě nezajímá natolik, aby se do této "diskuse" vůbec zapojili. Je pro ně zkrátka snazší jít s davem. A teď trochu té kontroverze - přesně takhle se naší země už strašně dlouho drží rasismus nebo třeba homofobie. Já vím, je to už taková tradice, byli jsme těmto názorům naučeni a většina z nás je předává i dál, ale to jen proto, že je jednodušší nemít názor, než opravdu něco změnit.

Takhle se také rodí například problém zvaný "gender roles". Růžová je barva pro holky. Modrá je barva pro kluky. Ženy mají vařit a uklízet. Muži opravují auta a konstruují logické plány. Jakmile je něco jinak, je to špatně. Podvědomě se proti sobě štveme. Ale proč? Za jakým účelem? Protože na něco nejsme zvyklí?

I vy jste se už pravděpodobně stali oběťmi škatulkování. I takhle vznikají drby a pomluvy. To, že vám záleží na tom, jak vypadáte, a máte rádi módu, totiž hned musí znamenat, že jste příšerný, sebestředný člověk. To, že jste introvert, znamená, že všechny okolo sebe nenávidíte a máte deprese. A naopak to, že s každým dobře vycházíte, znamená, že jste falešní a přetvařujete se. Nezní to směšně?

A nakonec vám ukážu tento obrázek, jež je jedním z ukázkových příkladů toho, co jsem se snažila říct. Nakonec jen řeknu, že doufám, že si z tohoto článku něco vezmete. Pomalu ale jistě se tento názor snažím prosazovat, no možná se mi jednou podaří svět napravit.
Žádné předsudky. Žádné stereotypy. Žádné zaslepování ani idealizování.

Před nějakou dobou mi byla položena otázka, jestli to, co se říká o mém znamení zvěrokruhu, sedí na mou osobnost. Od toho okamžiku, co jsem na ni bezmyšlenkovitě odpověděla: "Mým znamením jsou Váhy. Těžko se rozhoduju, tak asi jo.", jsem na ni už nemyslela, ale až nedávno mi z nějakého důvodu začala znovu vrtat hlavou. Jsem opravdu Váha? Jak je vůbec možné, že něco, jako nějaký horoskop, mi dokáže povědět, co jsem zač? Dá se takovým čárám vůbec věřit?

Snad odjakživa jsem milovala personality testy (hlavně od Buzzfeedu!), díky kterým máte možnost zjistit třeba jakou příchuť byste měli, kdybyste byli zmrzlina. Vlastně ani nevím, proč bych takovou informaci k životu vůbec měla potřebovat, ale vždycky mě tyto kvízy zvláštním způsobem lákaly, snad proto, že jsem se chtěla o sobě dozvědět víc. Často se v nich objevují ty nejbizarnější úkoly, jako třeba "Kdybyste si měli vybrat písničku, která by perfektně seděla jako znělka vašeho života, jaká by to byla?" Nikdy jsem nad odpovědí na tuto otázku nijak zvlášť nedumala, prostě jsem zvolila tu, která se mi v tu chvíli líbila nejvíc a nijak dál jsem to neřešila. Až tak před rokem jsem ale našla přesně tu pro mě. Jak už napovídá titulek článku, je to píseň nesoucí název "Are You Satisfied", se kterou jsem se vždycky tak nějak ztotožňovala. Když jsem ji ale nedávno zase po dlouhé době slyšela, trochu mě až vyděsilo, jak moc mě zná.

Přestože self love je v dnešní době čím dál víc propagována, stále denně narážím na lidi, co jednou za čas utrousí nějakou poznámku narážející na nespokojenost s vlastním tělem. Nevím, co je to za trend, každopádně se s tím setkávám víc a víc, hlavně u mladších lidí. Co za tím stojí?

Většinou toužíme po tom, co nemáme - ať už se jedná o cokoliv. Potkala jsem holky, co měly rovné vlasy a chtěly kudrnaté, hubené, co chtěly přibrat, vysoké, co chtěly být menší, a to všechno i naopak. A tak si říkám, proč se nespokojit s tím, co máme? Kdybyste měli možnost vyměnit si tělo s kýmkoliv na světě, udělali byste to? Já ne. Žijeme sami se sebou celý život, tak proč si stále připomínat naše nedostatky, to, co nemáme a nikdy mít nebudeme.